Magie není o tom, co máme na stole 

Když se řekne magie, většina lidí si to vyloží po svém. Jedna skupina si vybaví temnou svíčkovou seanci s dramatickým pohledem do plamenů, ideálně v dlouhém plášti a s rudou rtěnkou, druhá skupina má jasno, že to je nesmysl pro lidi, co si neví rady se životem. A pak je tu ten zbytek, ti, kteří cítí, že by v tom něco mohlo být, ale nechtějí se ztrapnit před sebou ani před ostatními.

A právě tam, mezi těmi extrémy, to začíná být zajímavé. Protože magie, jak ji chápu já, není únik do fantasy světa ani přísný systém pravidel, který se musí odříkat jako otčenáš. Je to spíš způsob vnímání světa, způsob, jak se dívat na obyčejné věci jinak. Jak dát událostem záměr, obyčejnému dni význam a sobě samotné zpátky hlas.

Magie není složitá, není nedostupná, jen je někdy tak jednoduchá, že ji přehlížíme. Hledáme efekty, zázraky, tajemno a mezitím nám pod rukama unikají ty úplně základní principy, obyčejné, ale zatraceně funkční.

Jedna z největších iluzí, které jsem kolem magie kdy slyšela, je představa, že magie je něco navíc. Něco, co si člověk zapne na rituál, pak to odloží, a dál funguje jako dřív. Jenže magie není něco, co děláme občas. Je to něco, co jsme. Je to způsob, jak se rozhodujeme, jak mluvíme, jak se díváme na svět. Je to schopnost vidět za roh běžného dne a z té únavy, chaosu a malých výher si udělat prostor pro vědomý pohyb.

A teď nemyslím vědomý v tom ezosmyslu napoj se na Vesmír a buď vibrací lásky. Myslím obyčejně vědomý. Vím, proč to dělám. Vím, co tím spouštím. A když to nefunguje, vím, že jsem to možná zvolila jinak, než jsem chtěla a můžu to změnit.

Opravdu chcete vědět, jak funguje magie?

Fajn. Pár základních věcí, které jsem si musela opakovaně ověřit.

Tam, kam dáváte pozornost, to roste. To není metafora. To je holý fakt. A je úplně jedno, jestli tu pozornost dáváte do své radosti, nebo do svého strachu. Obojí roste. Tak si vyberte, čemu zaléváte květináč.

Slova nejsou jen slova. Jsou to příkazy realitě. Ne každé, to nedám se naplní, ale každé slovo, které říkáte o sobě nahlas (nebo i potichu), je forma zaklínadla. Tak si zkuste všímat, co si vlastně pořád opakujete. Než se začnete divit, že se v tom cyklíte.

Všechno, co děláte, něco spouští. I když neděláte nic. I když si jen řeknete, že teď nemáte sílu. I to je akt. I to je rozhodnutí. Všechno má svůj pohyb. A když si ho začnete uvědomovat, najednou už nejste jen pasažéři.

Čím víc vědomí do toho vkládáte, tím větší má magie dopad. A čím víc do toho tlačíte, protože by se mělo, tím spíš vám to bouchne v ruce. Magie není o tom, co máte na stole. Jestli máte krásně sestavený oltář, svíčky podle barev, správně vázaný uzel a kadidlo ze správné části světa. Někdy je ten největší rituál to, že si večer zapálíte čajovou svíčku a řeknete si, že už toho bylo dost. Nebo že se v autobuse nadechnete a místo vnitřního monologu o selhání si řeknete, že dneska to uděláte nejlíp, jak umíte.

Magie není výkon. Není to systém pro kontrolu reality. Není to prostředek k ovládání světa kolem vás. A rozhodně to není návod, jak mít všechno pod kontrolou. Je to způsob, jak se přestat nechat vláčet světem, který vás vlastně vůbec nezajímá. Jak přestat čekat, až se něco stane, a začít určovat, co by se dít mohlo.

A ne, ne vždycky to vyjde. A ano, někdy se to celé rozsype. Ale v tu chvíli víte, že jste tam byli, že jste nebyli pasivní pozorovatelé, ale že jste do toho vstoupili. S rizikem, s chybami, ale taky s vědomím, že žít bez magie znamená nežít vůbec.

A když to drhne?

Pokud máte pocit, že je toho moc. Nebo že se vám vůbec nechce, že nic nejde, všechno jede moc rychle nebo naopak vůbec, že to, co dřív fungovalo, najednou nefunguje. Tak to neznamená, že jste selhali. Znamená to, že jste člověk a že možná právě teď přišel čas magii přestat předstírat a začít ji žít. Jen tím, že si dovolíte věci vnímat jinak, promluvit jinak a vybrat si jinak.

A jestli právě teď děláte jednu jedinou věc vědomě, třeba čtete tenhle článek, pak už se to děje. Pak už jste se k sobě vrátili.